CROSSFADE

[ CD/MC/LP ]

  1. Zimní varování
  2. Výkřik z hor
  3. Závrať
  4. Dobrou noc
  5. Pod zemí
  6. Střídání stráží
  7. U.R.DEAD
  8. Hádanky ve tmě
  9. Chceme jen zahrát pořádně nahlas

Sestava: Poly - kytara, tenor
Calvera - basová kytara
Black Drum - bicí

Hostující hudebníci: dětský sbor Rosa - v rolích hobitů
Luboš Přikryl - klávesy
Sebastián Tóth - violoncello

Nahráno: 6.-11. a 20.-23. června 994 ve studiu CS Sound Jalovec, Babice n. Svitavou
Zvuk & mix: Aleš Ondrovčík
Mastering: (nemasterováno)
Hudba & texty: INSANIA
Vydáno: Malárie Records, 994

INSANIA rozvíjí dál svoje mystické fantasie. Jde o nejchmurnější, takzvané "podzimní" album. Objevuje se zde i pár nově zahraných a přepracovaných skladeb z MC R.U.DEAD?.


Předmluva:

Pokus se uvidět tmavé lesy s jezery zalitými měsíčním světlem, kopci, uhánějícími potoky a řekami... ředstav si zamlžené vodopády hrnoucí se po horských svazích dolů, neznámé tvory žijící hluboko v lesích... a potulné pěvce, co se toulají podzimním krajem a zachycují to všechno v hudbě... Otevři oči a jsi zase v kybernetickém světě... Ale všechny hranice se ztrácejí hluboko v lidském vědomí... Už jsi někdy poslouchal tisíce let staré zprávy z digitálního tuneru?... To je Crossfade.

Zimní varování

Oblohu mi černá křídla vraní zakrývají Propadám se zlou krajinou k běsným vidinám Ty se s fantastickou realitou prolínají Takhle u nás v našem kraji zima začíná Stromy svoje suché hnáty k obloze vzpínají Zem pod jejich mrtvým listím dýchat přestává Často nyní z dálky slýchám zimní varování Takhle u nás v našem kraji zima začíná Mýtus Insania, Kniha II, Žalm I, verš 1-8

Výkřik z hor

Ležím ve snech, řítím se železnými sny A čekám, až bude padat Hvězda rozumu Tlukot prorokova srdce Výkřiky slepých strojů Unikám z úzkého prostoru rozumu, říkám: Psychická bolest nikdy víc Vzhůru nohama balistická podlaha Nekonečná voda, nekonečný břeh, Podél kterého jdeš blíž smrti Touto cestou jdou lidé a modlí se Točí se stále dokola v Kruhu Řvoucí melancholie sonoruje mezi kopci Lesy, stromy, řeky, nebe vibrují řevem z hor, říkají: Psychická bolest nikdy víc Vzhůru nohama balistická podlaha Nekonečná voda, nekonečný břeh, Podél kterého jdeš blíž smrti Roje vyhaslých hvězd porušují věčnost Rozplývají se v černotě, ztrácejí identitu Negaci marnosti, antilogickou vlastnost Koukáš na nebe a sleduješ, jak tvé vědomí letí Vznáší se nedotčeno pravdou rozumu A proto bude žít věčně Přichází hvězdné světlo, svobodně letí zlá tma Zrychlující čas tě žene ke konci, říkáš: Psychická bolest nikdy víc Vzhůru nohama balistická podlaha Nekonečná voda, nekonečný břeh, Podél kterého jdeš blíž smrti... to je konec. M. I., K. II, ž. II, verš 9-38

Závrať

Plameny spalují, blíží se k mým očím Stojím na okraji kráteru a křičím Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež Koukám dolů na žhavé proudy Když se mi hlava náhle zatočí A necítím tělo a necítím vědomí... Odletět pryč a zapomenout všechny lži Chci letět s tebou, dovol mi zavřít oči Chci být, chci zdrhnout, chci letět s tebou Z tohoto světa odletět a odumřít jinam Jako stín chromý stoupám do svahu Krvácím, teču a brodím se kamením Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež Koukám dolů na žhavé proudy Když se mi hlava náhle zatočí A necítím tělo a necítím vědomí... Odletět pryč a zapomenout všechny lži Chci letět s tebou, dovol mi zavřít oči Chci být, chci zdrhnout, chci letět s tebou Z tohoto světa odletět a odumřít jinam V mém vědomí, v mém jádru, v mém hlasu, v mém řevu Něco se motá a udušený oheň chrlí kouř Má duše hoří v ohni a já se ztrácím jako sníh V mé krvi, v mém egu, všude cítím závrať Něco se motá a udušený oheň chrlí kouř Má duše hoří v ohni a já se ztrácím jako sníh V mé ruce sníh hoří Prolomím se skrz led a vzdoruji záři Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež Koukám dolů na žhavé proudy Když se mi hlava náhle zatočí A necítím tělo a necítím vědomí M.I., K. II, ž. III, verš 39-70

Dobrou noc

Cesta je u konce, křídla uhnívají Pozdrav přicházející nový den Teď umřely všechny tvé sny Nevím, jak říct, jak moc jsem měl Ten život rád Zarůstám do ledu, můžu jen čekat Nezkoušej křičet "Ne!", když přichází Zima, vzpomeň si na své Sto let staré dětství Příroda tě volá a pláče Chce tě zpět do svého lůna Tak se připrav... konec je začátek A pohřební buben mi zní nějak vesele... Přeji ti dobrou noc, Když zavíráš oči před sluncem Přeji ti dobrou noc, Když si tě příroda bere zpět Přeji ti dobrou noc, Když tě zase objímá stará dobrá země Přeji ti dobrou noc, Když tě tam všichni vítají. M.I., K. II, ž. IV, verš 71-91

Pod zemí

Svazek květin vadne, když padá do hrobu Ztrácí světlo, ztrácí váhu, když jde vstříc osudu Uvnitř ležím já, vnímám jen napůl Ztrácím světlo, ztrácím váhu a jsem nekonečně volný Něco se děje nade mnou i pode mnou Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno Země chrání mé tělo jako černý sníh Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září Uvnitř ležím já a vnímám jen napůl Ztrácím světlo, ztrácím váhu a jsem nekonečně volný S rozzuřenou tváří Bůh leží vedle mne Jako každý den ho slyším obracet se v hrobě Něco se děje nade mnou i pode mnou Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno Země chrání mé tělo jako černý sníh Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září Znamení nové tmy tě nechává daleko od cíle Tam, kde tě vidím běžet opuštěnou krajinou A pomalu se snáší noc Hluboko řvou studené vodní proudy Pod zemí, na které umíráš Tam, kde tě vidím ležet a čekat V opuštěné krajině... sbohem. Svazek květin vadne, když padá do hrobu Ztrácí světlo, ztrácí váhu, když jde vstříc osudu Moje starší sestra jde spálit mé šaty a věci Oheň plane proti Měsíci Cítím, že se blíží můj čas Něco se děje nade mnou i pode mnou Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno Země chrání mé tělo jako černý sníh Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září. M.I., K. II, ž. V, verš 92-122

Střídání stráží

Daleko za ochranným štítem města, Za který se živý nikdy nedostaneš Daleko za odpadištěm starých rezavých strojů, Které tvoří hranice města Tam zemi ovládá plesnivý sliz Rozlézající se na všechny strany A výkřiky hrůzy z obklíčeného města Letí nekonečným vesmírem A sliz se rozpíná A sliz se snaží dostat dovnitř! Země ticha, kterou ty nikdy nespatříš S mrtvými stromy utopenými v nasáklém prachu S potoky prýštícími z otráveného povrchu Tvořícími hnisavá jezera Tam zemi ovládá plesnivý sliz Rozlézající se na všechny strany A výkřiky hrůzy z obklíčeného města Letí nekonečným vesmírem A sliz se rozpíná A sliz se snaží dostat dovnitř! Od chvíle, kdy z moře vylezly První cáry kalného slizu A vykřikly k chladným hvězdám: "Já jsem člověk!", Vládne Zemi plesnivý sliz Rozlézající se na všechny strany A výkřiky hrůzy z obklíčeného města Letí nekonečným vesmírem A sliz se rozpíná A sliz se snaží dostat dovnitř! M.I., K. II, ž. VI, verš 123-152

U.R.DEAD

Když už nemáš touhu běžet krajinou a řvát Když začínáš tušit stín, když začínáš se bát Když tvý nohy nechtěj hledat cestu přes močál Když i kopce, stromy k tobě náhle promluví Když už máš cizí tvář Když tvý sny odešly spát Když je stín nad tebou Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD Když tě řeka večer k sobě volat začíná Když se ve vzpomínkách začneš vracet do dětství Když tvý oči vidí, jak kolem čas utíká Když se noci dlouží a tvý dny se zkracují Když už máš cizí tvář Když tvý sny odešly spát Když je stín nad tebou Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD Když svůj pohled upíráš jen na zem, do listí Když už nezávidíš ptákům odlétajícím Když je doba zlá a ty se schovat zalejzáš Když už Minas Morgul po tvý duši nedychtí Když už máš cizí tvář Když tvý sny odešly spát Když je stín nad tebou Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD M.I., K. II, ž. VII, verš 153-176

Hádanky ve tmě

Nemůžeš ji vidět, chytit, Ani slyšet, ani cítit, Leží pod horou a za hvězdami A vyplňuje prázdné jámy. Je tu první - a znovu následuje, Končí život, smích usmrcuje. V tváři modré, oko září Vstříc oku v zelené tváři "Připadají stejné obě," první oko praví sobě. "Jenže druhé z hloubky vzhlíží na mne, oko v téhle výši." Žere všechno, hltá celé světy, Stromy, ptáky, zvířata i květy Hryže železo, i ocel stráví Na prach drtí tvrdé skály Svrhne krále, města rozboří Se zemí srovná všechna pohoří. M.I., převzato, K. II, ž. VIII, verš 177-194 český překlad - Insania

Chceme jen zahrát pořádně nahlas

Chceme jen zahrát pořádně nahlas pod stoletými stromy Chceme jen zahrát pořádně nahlas mezi svahy hor Chceme jen zahrát pořádně nahlas v samém srdci přírody Chceme jen zahrát pořádně nahlas A ptáci přestanou zpívat a naše slova poletí ke hvězdám. Chceme jen zazpívat hvězdám na otevřeném moři Chceme jen zazpívat hvězdám a probudit je ze spánku Chceme jen zazpívat hvězdám pod širou oblohou Chceme jen zazpívat hvězdám a hvězdy nás vezmou s sebou Do jiného světa a jiného času. Chceme se jen toulat nocí a mluvit s mrtvými Chceme se jen toulat nocí a poslouchat, co vyprávějí Chceme se jen toulat nocí a hledat světýlko ve tmě Chceme se jen toulat nocí a šíleným lesem, Přes studánky a kořeny, utečeme daleko. Chceme jen zařvat naše jména a vysekat je do kamene Chceme jen zařvat naše jména, než o samotě odejdeme Chceme jen zařvat naše jména z téhle směšné hromádky hlíny Chceme jen zařvat naše jména a chceme, aby nás bylo slyšet, Dokud naše duše neodletí k další hvězdě. M.I., K. II, ž. IX, verš 195-210
Copirate © Insania official Cyber-Space Home Page 017 INSANIA
TOPlist