FAKTA

Stručně z historie

INSANIA vznikla roku 987, po několika koncertech jí byla roku 988 ze strany brněnské StB zakázána další činnost. Poté chvíli působí pod krycím názvem SKIMMED a pod touto hlavičkou vydává v roce 990 první nezávislou desku v tehdejším Československu, LP „New Insanity“.

Roku 992 obnovuje činnost opět pod názvem INSANIA a v novém složení vydává roku 992 demo "R.U.DEAD?", v r. 993 EP "Vertigo" a v r. 994 první CD "Crossfade", které slavilo úspěch i v zahraničí. Kapela dále koncertuje po celé Evropě, hostuje v několika televizních a rozhlasových pořadech a hraje společně s kapelami jako je VOIVOD, NO MEANS NO nebo KILLING JOKE. Od roku 991 se datuje její přátelský vztah s Jello Biafrou (ze sanfranciských DEAD KENNEDYS).

Po americkém turné koncem minulého století vydala INSANIA, kromě živého CD "Recycling & Live in Seattle", dvě řadová alba, "Trans-Mystic Anarchy" a "OUT", z nichž obě skončily v daném roce na druhém místě v kategorii "hard and heavy" ankety hudebních kritiků ANDĚL. Na začátku roku 008 je INSANIA s albem "Rock'n'Freud" nominovaná (spolu s My Chemical Romance, Billy Talent a Gaia Mesiah) na cenu TV Óčko a v březnu 008 za něj dostává CENU HUDEBNÍCH KRITIKŮ ANDĚL. V květnu 008 získává ocenění Album roku v anketě BŘITVA, v níž každoročně hlasuje 69 rockových publicistů z 29 médií."

Album Kult hyeny bylo nominováno na Anděla za rok 010 a za stejný rok dostává ocenění Album roku v anketě Břitva.

Aktuální album Zapal dům poraž strom... získalo dva žánrové Anděly za rok 013: V kategoriích Hard&Heavy a "Punk&Hardcore"!

Novodobá diskografie

MC R.U.Dead? 992, demo
EP Vertigo 993, Malárie
CD Crossfade 994, Malárie
EP Caught Red-Handed 995, několik labelů
CD God Is Insane... Join Him 996, Taga
EP Woodoo Astrology 997, Taga
CD Virtu-ritual 998, Indies
CD Recycling & Live In Seattle 000, CBR
CD Tamto remixuje Insanii 001, příloha kulturní revue TAMTO
CD Trans-Mystic Anarchy 001, Redblack
CD OUT 003, Redblack
CD Rock'n'Freud 007, Redblack
CD Kult hyeny 010, Redblack
CD Zapal dům poraž strom... 013, X Production / Redblack

Jasná zpráva o (druhém) konci světa

Když se řekne výlet do Ameriky, každý si představí příjemné, cestovatelsky strávené chvíle plné poznávání cizích krajin. Jenže dodáte-li “koncertní turné s místní hardcoreovou kapelou”, objeví se na idylických představách vážné trhliny.

Ano, úvodní věta předznamenává třítýdenní pobyt hydry Insanie v USA roku 000. Celá věc vznikla kontaktem naší fanynky žijící v Seattlu s místní kapelou Unkle Betty (jejich vlastní název pro vousatou ženu). Napadlo je, že bychom mohli zahrát pár koncertů v USA a oni pak na oplátku zahrají u nás. Půl roku jsme překonávali počáteční skepsi, pochybnosti v úspěch celé akce i byrokratické překážky včetně příslovečné americké nespolehlivosti a nezájmu o cokoli, co se Američanů přímo netýká, ale nakonec přece nastal den, kdy jsme stáli s kytarama na letišti ve Vídni a plni nezkřivených ideálů nasedali do letadla směr Atlantik. Při celních prohlídkách vznikl problém s Blackdrumovým stojanem na činel, který v rentgenu vypadal jako kalašnikov a na všech letištích jsme museli vysvětlovat, že nejsme teroristi. Dokonce jednou zkoumali zubní pastu a Alpu, jestli to nejsou součásti atomové bomby. Po přesednutí do jumba v Londýně nás čekal celkem pohodlný, ale dlouhý let a na jeho konci malá suterénní místnost, námi okamžitě přejmenovaná na kobku, dům plný ujetých amíků a dvoumilionové město se 150 kluby a čtyřmi rockovými rádii. Aniž bychom se rozkoukali a vzpamatovali z časového posunu, byli jsme naloženi do dodávky rozměry připomínající rakev s tím, že pojedeme hrát první koncert. Bylo to ve městě Auburne, které nebylo daleko od Seattlu. Nespali jsme 40 hodin a částečně díky tomu, částečně díky časovému posunu, z nás byly živé mrtvoly. Nakonec jsme byli tak unavení, že se domluvilo, že budou hrát jenom Unkle Betty a my jsme jejich show (tak se v USA říká koncertům) prospali přímo v klubu.

Jelikož byly koncerty naplánovány po čtyřech dnech, měli jsme spoustu času poznat Seattle a jeho obyvatele. Universitní část, kde jsme bydleli, vypadala jako Česko - mladý lidi běhali v kapsáčích a skateových botách s batůžky na zádech, na rasismus či na okukování ostatních, jinak vypadajících lidí, se tam opravdu nehraje a tak je možné vedle sebe vidět pravověrného punkera s čírem, universitního profesora v sáčku a žebrajícího černocha v družném hovoru. Ani v downtownu - centru města s mrakodrapy, nebylo vidět žádného yuppie, žádné džejáry v oblecích a brzy jsme si zvykli na to, že si nás nikdo nevšímá, jen Poly, který 24 hodin denně natáčel kamerou vše, co mu přišlo před objektiv, byl středem pozornosti. Nás samotné ke konci výletu jeho donekonečna se opakující otázky a natáčení našich odpovědí dohánělo k zuřivosti.

První koncert jsme odehráli v baru Zakcs a předcházelo mu trpké zjištění, že moje basa Červená milenka má zlomený krk, dozajista způsobený “šetrným” zacházením letištních zřízenců. I když jsme byli rozmrzelí z poškozené basy, odehráli jsme dobrý koncert a majiteli jsme se líbili tak, že nám nabídl další termín - příští sobotu, což je vedle pátku hlavní “koncertní den”. Dalších pár dní jsme střídavě jezdili na letiště reklamovat zničenou basu a po obchodech s hudebními nástroji sháněli novou. Nakonec se koupil novej Dean. Jen tak mimochodem jsme se dozvídali také o Seattlu “hudebním”. Navštívili jsme hřbitov s hrobem Jimma Hendrixe, Unkle Betty mají společnou zkušebnu s Nevermore a kdesi za rohem prý bydlí bubeník z Ministry. Přestože jsme pochopili, že v Seattlu hraje na něco snad každý, byli jsme překvapeni velkou rozlohou i sortimentem zboží v obchodech s hudebními nástroji. V jednom z nich se prodávaly jenom baskytary (!!!!!).

Další den jsme nehráli, takže jsme si mohli dovolit odpočívat a taky se trochu projet s Kirkem a jeho bandou po městě. Nejdřív nás vzali do parku na břehu jezera uprostřed města, kde byla stará rafinérie ropy, dnes již dávno mimo provoz. Sem chodí rodinky na procházku, chuligáni chlastat a hrát na kytary a ostatní lidé sem chodí venčit psy. Proto se nedoporučuje chodit po trávě, mimo chodník. Byli jsme poučeni, že podle tohoto místa si dali své jméno Soundgarden (zvuková zahrada), protože když mezi tím starým potrubím profukuje vítr, celá konstrukce vyluzuje prapodivné zvuky.

Potom jsme sedli do auta a jeli pryč. Během téhle cesty jsme se zřejmě podruhé narodili. Dostali jsme se přímo do středu přestřelky, kdy po sobě pálili policajti s nějakým idiotem. Okamžitě jsme zastavili, všichni padli na podlahu auta a instinktivně si drželi hlavu. Venku se chvíli střílelo někde těsně kolem nás, ale během několika sekund se sjelo ze všech směrů asi dvacet policejních aut, sanitka, idiota zneškodnili a byl relativní klid. Byli jsme stále naživu.

Ve městě je opravdu 150 podniků, kde se hraje tvrdá muzika. Ne všechny jsou rockové kluby, jako třeba Fiesta Mexicana, kde jsme odehráli druhý koncert. Majitelem je typický úslužný mexikán v bílé košili s knírem. Bohužel se nepotvrdila žádná spřízněnost s Calverou, ale přesto to byl další fajn koncert s trochu komickou koncovkou: v Americe se nesmí pít alkohol na ulici, ale protože naši hostitelé jsou velcí rebelové, otevřeli jsme si před Fiestou piva a v klidu popíjeli. Mexikán zděšeně vyběhl ven a na kolenou nás prosil, ať proboha nepijeme před jeho podnikem. Schovali jsme proto piva, ale on nás každých pět minut kontroloval ze dveří a když neviděl žádný piva, spokojeně se na nás uculoval.

U Zaka, kde jsme byli už jako doma, jsme odehráli třetí koncert. Sobota byla opravdu lepší, přišlo víc lidí, kteří se skvěle bavili. Až mi bylo skoro líto, že se lidi u nás neumí taky tak odvázat. Amerika je vůbec zemí zábavy, to co není pojednáno jako show, nikoho nezajímá. V televizi jsme dokonce viděli kazatele, který předvedl takový herecký výkon, že by proti němu Donutil vypadal jako břídil.

Postupně jsme se seznámili se všemi lidmi kolem Unkle Betty a s obyvateli domu, ve kterém jsme bydleli. Většinu kámošů Unkle Betty jako byste vystřihli z Beavise a Buttheada, ale po bližším poznání jsme se dozvěděli, že všichni znají Československo a že aspoň polovina z nich byla v Praze. Nejzajímavějším člověkem byla dvouapůlmetrová Frankensteinova obluda Big Pete, zvukař, který točil s Alice in Chains a Soundgarden jejich první desky. Domluvili jsme se s ním, že natočíme dva poslední koncerty, které bude zvučit on a které bychom mohli vydat u nás jako živák. Později jsme se domluvili, že pronajmeme studio a tam s ním natočíme ještě dvě zbrusu nové věci.

Čtvrtý koncert v Ballardově hasičské zbrojnici jsme tedy nahrávali. Další dva dny jsme připravovali ve zkušebně Unkle Betty zmíněné dvě nové věci, které jsme potom ve studiu NAF Production nahráli. Dva dny, které zbývaly do posledního koncertu, jsme horečnatě plánovali výlet do San Francisca, kde jsme se chtěli setkat s Jello Biafrou, legendárním zpěvákem Dead Kennedys.

Poslední koncert v Peteově domovském klubu Offramp proběhl ve vzrůstající cestovní horečce a hned po něm jsme v pronajatém autě vyjeli na jih. Cestování v šílené mase aut na místy až sedmiproudé dálnici se může zdát beznadějné, jenže američtí řidiči jezdí rychle, ale zároveň opatrně. Bez jakýchkoli problémů jsme projeli celý Washington, Oregon a půlku Californie a večer dorazili do Sacramenta, které se nám stalo základnou. Tam jsme byli řádně poučeni o nebezpečných místech v San Franciscu a ráno vyrazili. Minuli jsme Jazzovou universitu v Berkeley, vyhnuli jsme se nebezpečnému Oaklandu, kam jsme nesměli za žádnou cenu odbočit a po 12 km dlouhém Bay Bridge vjeli do San Fran, které je všemi Amaričany přezdíváno freak city - město úchylů.

První, co jsme viděli, byla demonstrace proti náletům NATO v Srbsku a naprosto fantastičtí bezdomovci, proti kterým jsou čeští houmlesáci naprostí baroni s neomezenýma možnostma. Poly se několikrát snažil telefonem chytit Biafru, ale neměl štěstí, a tak jsme se toulali po přístavišti a Čínské čtvrti. Večer jsme ještě projeli celé město autem a hned po pár minutách jízdy se přesvědčili o tom, že varování před nebezpečnými čtvrtěmi nebylo plané. Ani jsme nezaregistrovali, že se náš průvodce Scott začal nějak divně ošívat, ale brzy jsme si všimli černochů s kapucema v adidasových teplákách a v tu ránu jsme se z té čtvrti klidili. Tito pánové prý nemají rádi cizince a pro ně je cizinec každý. Asi to bylo vážné, protože Scott se našim vtipům o “nasraných černoších s rezavýma kudličkama” vůbec nesmál. Po tomhle zážitku jsme radši vynechali čtvrť homosexuálů, kde chtěl Poly vyplýtvat hodně materiálu na exhibující týpky s odhalenýma zadnicema, ale byli jsme upozorněni, že i oni by mohli být nebezpeční, protože všichni jedou v nějakých drogách. Je pravda, že jsme pár dní předtím v Seattlu přežili přestřelku na ulici, a tak jsme radši nechtěli pokoušet štěstí.

Přespali jsme v Sacramentu a další den vyrazili do San José, které bylo ale tak nudné, že jsme jěště jednou zajeli do San Fran. Jello se tentokrát s Polym domlouval ohledně jeho knížky, kterou bude Poly překládat pro Maťu a taky ohledně jeho přednáškového turné, který by se mělo konat v červenci v Evropě. Po Polym chtěl, aby mu domluvil nějaké přednášky i v Čechách, potom pochválil naše poslední CD Virtu-ritual a pak už musel odjet ze San Franciska, takže jsme se prošli po Golden Gate a navečer vyjeli zpět do Seattlu. Po cestě jsme sjeli na pobřeží Pacifiku k sekvojovým parkům, které jsme chtěli prozkoumat, ale místo zážitků jsme se v lijáku nachladili tak, že jsme z toho ještě doma stonali. Cesta zpátky na sever byla snad ještě delší než před pár dny, ale proběhla v pořádku a na jejím konci jsme zdárně vrátili auto do půjčovny, s díky odmítli pozvání na párty na rozloučenou a před dlouhým letem naposledy zalehli na naše provizorní podlahové postele.

Další den odpoledne jsme se rozloučili se všemi známými a odjeli na letiště. Při odbavení vznikly opět problémy s kytarama, které jsme, mávajíce papírem o oznámeném poškození, nechtěli za žádnou cenu dát na pospas personálu, ale pod pohrůžkou nenastoupení letu nám byly stejně odebrány a zanechány vlastnímu osudu. Terminály v Seattlu a v Londýně nám už nepřipadaly tak rozlehlé a zalidněné (znovu problémy s kalašnikovem) a cesta letadlem už nebyla takovým dobrodružstvím. Letušky nám ochotně nosily jeden gin za druhým a cesta tak ubíhala příjemněji. Ve Vídni už na nás čekal odvoz, a tak jsme si pobrali svoje saky paky, které vyházeli z letadla rovnou na pás, projeli protivným Rakouskem a byli konečně doma. Hned za hranicemi v Mikulově nás na parkovišti přepadly prostitutky a tak jsme spadli rovnou do české reality.

Kronikář

Reportáž z nahrávání alba Rock'n'Freud ve studiu Hacienda

18. října 006 odjela Insania do studia Hacienda Miloše Dodo Doležala nahrávat nové album Rock'n'Freud. Reportáž o aktuálním dění ve studiu od 18.10.006 do 29.10.006 vycházela s bohatou fotodokumentací na pokračování.

Studio Report 006 (850x567, 492 kB) Studio Report 006 (567x850, 200 kB) Studio Report 006 (850x567, 230 kB)
Copirate © Insania official Cyber-Space Home Page 017 INSANIA
TOPlist