Nebe a Nietzsche
V nebi je šmíra, tak pravil Nietzsche
a já dodám, že je plné kýče.
Přesto, doufám, se naše duše prolnou
a proniknem tam nenásilnou formou.
Žádnej z nás nejevil sklony k násilí,
i my chtěli něco, v co bychom věřili,
tak jsme uvěřili ve střelné zbraně,
tím byl moment překvapení na naší straně.
Zbyli jsme venku sami a jediní,
museli se prostřílet jako bratři Mašíni,
sorry, ale nechtěli nás pustit mezi sebe
a to je důvod, proč muselo chcípnout nebe!
Chcíplo nebe, už je to jasný všem,
na počátku bylo slovo, na konci je spam,
co je o ničem – a my v něj tajně věřili,
tím jsme ho zničili, tím jsme nebe zabili.
Chcíplo nebe, došly mu síly,
ironií osudu, že v tuhle svatou chvíli,
jsme v cíli, zlato, jak jsme si to slíbili,
my jsme nebe zabili tím, že jsme v něj věřili.
Otče, odpusť, je mi trapně vůči tobě,
ale nebe už má po záruční době.
Kéž bych býval dušičkou vzornou,
co všechno řeší nenásilnou formou.
Sotva se andělé vyvinuli v děloze
a sepjali ruce ve fetální poloze,
začali bohulibě koketovat se smrtí,
kdo hledí dlouho do propasti, toho propast pohltí.
Hrubým násilím pronikneš do nebe,
poslední kulku si schovej pro sebe,
jeden anděl padl, měl zlomené křídlo,
bratříčku, to nic, to jenom nebe chcíplo.
Joe si nepohlídal záda
Joe si nepohlídal záda, dosud totiž nepoznal, jak chutná zrada,
zmije počká ráda, až na ni dojde řada.
Joe si nepohlídal záda, spoléhal totiž na svého kamaráda,
Jenže zbraní kamarádů je zrada a kamarád měl charakter hada.
Joe měl trpělivou duši, co byla sudem se střelným prachem,
Joe měl za přítele hada, co pod tím sudem zažehl plamen.
Každej má svůj soukromej Mnichov, někdo si po něm ustřelí hlavu
a někoho pak přibijou na kříž a někoho jen předhodí davu.
Joe se chtěl smířit s Bohem, to chtěl, Bůh ho však zradil zas
činem i slovem, činem i slovem, a tak vzal kámen a amen.
Víš, že ponížit je víc, ponížit je víc než zabít, víc než zabít,
ale když chceš ublížit, musíš zradit. Vem kámen a amen.
Běž po ostré hraně, po ostré hraně a až z ní sletíš,
potkáme se tam na druhé straně, ostrej styl do konce sil.
Ať kypí žluč
Kdo provokuje rád, ten je vždycky v právu,
mám v plánu servírovat krutě silnou kávu,
člověk má přijímat urážky s povděkem,
kolik lidí nasereš, tolikrát jsi člověkem.
Hejty nasbírají vždycky nejvíc lajků,
neboj se přitvrdit, bude to v cajku,
nikdo nechce žádnou pravdu, jen lajkovanou lež,
tak měj se, jak chceš a sdílej!
Provokuju rád a tlačím na pilu,
to patří ke zdravému životnímu stylu,
humor nemá být laskavej, má hnout se žlučí
a čím je lepší, tím víc lidí vytočí.
Ať kypí žluč, vaří krev a rezonuje vztek a řev.
Ať kypí žluč, vaří krev, já bych se toho nebál.
Vysírám rád a je to na mně doufám znát,
vysírám rád a je to znát.
Nezbytné je prudit v první linii,
vysírám, tedy žiji,
zážitek nemusí být příjemnej, hlavně když bolí,
otevřené rány masíruj solí.
Humor nemá být laskavej, má ti hnout se žlučí
a čím je lepší, tím víc lidí vytočí,
nikdo nechce žádný moudra, jen lajkovanou lež,
tak měj se, jak chceš.
Chyby, co stihneš jen jedenkrát
Prý aby její frajer dostal vztek,
ta mrcha vtiskla mu francouzský polibek.
Voněl absintem, čisté k čistému,
bohužel ucítil také chuť arsenu.
Její oheň ho měl varovat,
chybami se učíš dokola chybovat,
láska je věčná, to mu šeptala,
tahle však skončila dřív, než začala.
Koho najdou bradou nahoru,
těžko ocení tenhle styl humoru,
ať je to arsen nebo kus olova,
jsou chyby, které hoši opakují dokola,
poslední světlo, co viděl, byl oheň a výstřel,
stejnej oheň, kterým ho předtím rozpálila doběla.
Prý aby její frajer dostal vztek,
ta mrcha vtiskla mu francouzský polibek
a měl z ní dojem, že je o co stát,
udělal chybu, že se přestal ovládat.
Chlápkovi, co tam s ní byl,
se tenhle flirt nelíbil,
láska je věčná, jsme si mysleli,
někdy však trvá pouhé dva výstřely.
Jsou noci, kdy věci mají rychlý spád,
jsou chyby, co stihneš udělat jen jedenkrát,
její srdce do jeho hrudi bušilo,
jako boxer, až ho dočista zabilo.
Její oheň ho měl varovat,
chybami se člověk učí dokola chybovat,
láska je věčná, ale bestie,
její dějiny píše, kdo přežije.
Mezi námi přeskočila jiskra
Mezi námi přeskočila jiskra, a tys povýšil podraz na uměleckej směr,
mám karmu čistou jako použitej hajzlpapír, ale taky rovnej charakter.
Joe řek´ stranou: Postarej se o něj, a myslím tím „postarej“, doufám, že si rozumíme,
Bůh je mi svědkem, ten účet vyrovnáme beze svědků, jinak to neumíme.
V jakým znamení ses narodil, je fuk; hraje roli, v jakým znamení´s mě podrazil,
mezi námi přeskočila jiskra, kámo, ale už je pryč: tys ji poplival a uhasil.
Sám ti udělám naposledy křížek na čelo, a chci, aby to hodně bolelo.
Žádný ohledy dál mít nehodlám, mezi námi to skončilo a teď je nutný,
aby to bolelo, bolelo, aby to hodně bolelo.
Mezi námi přeskočila jiskra, a jaký by to bylo, kdyby…, to už se nedovíme,
v lebce mi krouží bojová rasa nočních můr, až je vypustíme, tak se spolu rozloučíme.
Mezi námi přeskočila jiskra, a mezi námi dvěma, tys ji poplival a uhasil,
v srdci mi hlodá vztek zhrzenýho romantika, a tak trochu vím, kdo ho tam vykrmil.
V jakým znamení ses narodil, je fuk; hraje roli, v jakým jsi začal myslet na zradu,
mezi námi přeskočila jiskra, kámo, ale už je pryč: „Oběť byla uškrcena zezadu.“
Co zní temně, musí ze mě
Kapka jedu koluje mi v žilách modlitbám navzdory,
neomylně si to namířila do srdeční komory.
Sám kladu miny bez pocitu viny, svatí si u mě řežou žíly na rukách,
svou múzu jsem umučil, bolest je sexy, stejně jako všechno, z čeho máš strach.
To zlý, co zní temně, musí ze mě, moje jizvy jsou partitura pro utrpení.
Bojuj se zlem jemně, oheň zašlapej do země a ve tmě počkej sám na vykoupení.
Na světě je dost místa i pro ty, kdo pěstují zvrhlý vkus,
s poezií hrubé síly v každém stádě najdeš slabý kus.
I já mám svůj příběh psaný jedem, co mi jedné krásné noci zlomí vaz,
až zazní výkřik ze tmy, nezastavuj, to jen kdosi nedorazí domů včas.
Mokré sny o smrti
Uléháš večer jako muž,
s vášní lovce sevřeš nůž
a necháš si zdát své mokré sny o smrti,
vždyť smrt, to je žena – a ty jsi muž.
Přicházíš za ní jako muž,
její měkká síla tvoji tvrdou duši uchvátila,
za všechno může touha muže,
vždyť tys ji chtěl poznat jako muž.
Smrt s námi už nechce spát, to se nám nemělo stát,
takhle to nemělo být, muž má mít pro smrt cit.
Tak dej mi znamení, jak to tedy chceš a jak by to být mělo,
aby v posledním tažení, aby dostalo tvé tělo, aby dostalo, co chtělo,
Mokré sny o smrti nechej si zdát jako včera, jako prve,
pak půjdem jí naproti – všechno půjde cestou krve, jako prve.
Čistá láska, svatý cit,
Muž má mít pro co žít,
smrt vidí vždycky čistě romanticky,
takhle to aspoň mělo být.
Kéž bys ji svedl jako muž,
chováš k ní přirozeně stejné city jako k ženě,
necháš si zdát své mokré sny o smrti,
vždyť smrt, to je žena – a ty jsi muž.
Muž má mít pro smrt cit,
muž má mít pro co žít,
smrt vždycky žila, aniž by komu ublížila,
takhle to aspoň mělo být.
Celestýna si pořídila otlučenej revolver
Svět má ohavnější tvář, než jak ho zná Celestýna, duše čistá,
ona vidí svatozář nad každým z nás, tím si byla vždy jistá,
Jenže osud má ve zvyku přivést ti do cesty lidi, co ti snadno změní charakter,
proto za poslední peníze si Celestýna pořídila otlučenej bubínkovej revolver.
Za poslední peníze si Celestýna pořídila otlučenej bubínkovej revolver,
ten chlap se na nic neptal a za trochu rychlýho tepla jí k němu přidal tucet ostrých střel.
Osud má ve zvyku přivést ti do cesty lidi, co ti snadno změní charakter,
proto za poslední peníze si Celestýna pořídila otlučenej bubínkovej revolver.
Je toho víc, co se nám nemělo stát, Celestýno, duše věrná,
vítr vane příznivý, ale ne pro nás, naše hvězda zčerná.
Osud má ve zvyku uhasit milión hvězd, než ti ostrými nabije,
země se chvěla, a když jsi skončila, tak jsi mi vložila do úst hlaveň místo hostie.
Stvořitel má tvůrčí krizi
Adios, život je dost zajímavá zkušenost, ale scénář toho mýho nebezpečně připomíná pitomost.
Jeho mizerná úroveň je daná kvalitou autora, a ten sesmolil v mým případě literární ubohost.
Tenhle seriál, každej jeho díl, od počátku sledoval jedinej cíl,
jeho fušerskej rukopis a styl mě naučil proklínat den, kdy jsem se narodil.
Pokud to má být krutej vtip, co mě má znemožnit, nešlo to vymyslet líp,
já chci silnej příběh a žádnej shit! Chci silnej příběh a žádnej shit!
Stvořitel má tvůrčí krizi a od počátku sledoval jedinej cíl,
Stvořitel má tvůrčí krizi, abych proklínal den, kdy jsem se narodil.
Hrajem ruskou ruletu před laufem kulometu, pojí nás nekonečnej pokrevní vztah,
Stvořitel má tvůrčí krizi, já jsem oběť, on je vrah.
Adios, život je dost zajímavá zkušenost a rád ho doporučím všem, co chtějí rozvíjet svou osobnost.
Může vás posunout duševně a také fyzicky, ale zda má hlubší smysl, k tomu bych se stavěl skepticky.
Chtěl jsem příběh, co chytí za koule, se závažným sdělením, temnej a hlubokej,
dostal jsem mizerný herecký výkony, tupý dialogy, banální děj.
A zatímco jsem nucen sledovat okolo příběhy, co navazují na nejlepší filmovou tradici,
můj dostal na ČSFD nula procent, recenze jsou popravčí, kritika je smrtící.
Všichni něco od života chcete, ale otázka je, co dostanete
Všichni něco od života chcete… jenže Stvořitel má tvůrčí krizi.
Polibky nože
Noc k ránu čeká, jaké jí dáš jméno, aby hrůzou zbledla,
můj dech je můra, kterou přitahuje tma, namísto světla.
Dobrý bože, polibky nože tisknou mi rudou rtěnkou po těle,
z bledé kůže vykvetly růže, ty počítej se mnou jak hvězdy, než usneme.
Počítej mi bodné rány po těle, bodné rány po těle,
ta poslední zbývá pro tebe, poslední rána pro tebe.
Polibky nože pokryjí naše lože, je to jen mezi námi,
byl jsi můj první, tak místo růží přijmi z lásky bodné rány.
Polibky mrazí, modlí se vrazi za bezesných nocí, když můry se slétají?
Polibky mrazí, zpívají vrazi milostné písně, když ve tmě čekají?
Počítej mi bodné rány po těle, bodné rány po těle,
ta poslední zbývá pro tebe, poslední rána pro tebe.
Bohové jdou k lidem
S biblí na stole tiše nabil pistole
vyšel pevným krokem ven, spravedlivě rozhořčen.
Všem, co měli jinou víru, udělal do čela díru,
z věže temný úder zvonu zval bohabojné muže k honu.
Duše věřící rozpoutaly štvanici,
uslyšely, že jsou v právu, dej jim pámbů věčnou slávu.
Sledoval bohulibý cíl, a že je všechny odpravil,
od starců po kojence, bral jako důkaz boží existence.
S vírou v duších žijem, bohové jdou blíže k lidem.
Jal se svatou pravdu hlásat, byl to člověk pevných zásad,
nadřadil víru rozumu, nasadil nám trnovou korunu.
We are the Losers
We are the losers, my friend
And we’ll keep on fighting till the end
We are the losers, we are the losers
No time for the champions
'Cause we are the losers of the world...
...my friend, this is the end.
Magick Disk Musick, roku 017 (LP)