Pochod na Minas Morgul
instrumentální skladba
U.R.DEAD
Když už nemáš touhu běžet krajinou a řvát
Když začínáš tušit stín, když začínáš se bát
Když tvý nohy nechtěj hledat cestu přes močál
Když i kopce, stromy k tobě náhle promluví
Když už máš cizí tvář
Když tvý sny odešly spát
Když je stín nad tebou
Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD
Když tě řeka večer k sobě volat začíná
Když se ve vzpomínkách začneš vracet do dětství
Když tvý oči vidí, jak kolem čas utíká
Když se noci dlouží a tvý dny se zkracují
Když už máš cizí tvář
Když tvý sny odešly spát
Když je stín nad tebou
Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD
Když svůj pohled upíráš jen na zem, do listí
Když už nezávidíš ptákům odlétajícím
Když je doba zlá a ty se schovat zalejzáš
Když už Minas Morgul po tvý duši nedychtí
Když už máš cizí tvář
Když tvý sny odešly spát
Když je stín nad tebou
Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD
Mýtus Insania, Kniha II, žalm VII, verš 153-176
Výkřik z hor
Ležím ve snech, řítím se železnými sny
A čekám, až bude padat Hvězda rozumu
Tlukot prorokova srdce
Výkřiky slepých strojů
Unikám z úzkého prostoru rozumu, říkám:
Psychická bolest nikdy víc
Vzhůru nohama balistická podlaha
Nekonečná voda, nekonečný břeh,
Podél kterého jdeš blíž smrti
Touto cestou jdou lidé a modlí se
Točí se stále dokola v Kruhu
Řvoucí melancholie sonoruje mezi kopci
Lesy, stromy, řeky, nebe vibrují řevem z hor, říkají:
Psychická bolest nikdy víc
Vzhůru nohama balistická podlaha
Nekonečná voda, nekonečný břeh,
Podél kterého jdeš blíž smrti
Roje vyhaslých hvězd porušují věčnost
Rozplývají se v černotě, ztrácejí identitu
Negaci marnosti, antilogickou vlastnost
Koukáš na nebe a sleduješ, jak tvé vědomí letí
Vznáší se nedotčeno pravdou rozumu
A proto bude žít věčně
Přichází hvězdné světlo, svobodně letí zlá tma
Zrychlující čas tě žene ke konci, říkáš:
Psychická bolest nikdy víc
Vzhůru nohama balistická podlaha
Nekonečná voda, nekonečný břeh,
Podél kterého jdeš blíž smrti... to je konec.
M. I., K. II, ž. II, verš 9-38
Útok na Osgiliath
instrumentální skladba
Pod zemí
Svazek květin vadne, když padá do hrobu
Ztrácí světlo, ztrácí váhu, když jde vstříc osudu
Uvnitř ležím já, vnímám jen napůl
Ztrácím světlo, ztrácím váhu a jsem nekonečně volný
Něco se děje nade mnou i pode mnou
Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno
Země chrání mé tělo jako černý sníh
Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září
Uvnitř ležím já a vnímám jen napůl
Ztrácím světlo, ztrácím váhu a jsem nekonečně volný
S rozzuřenou tváří Bůh leží vedle mne
Jako každý den ho slyším obracet se v hrobě
Něco se děje nade mnou i pode mnou
Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno
Země chrání mé tělo jako černý sníh
Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září
Znamení nové tmy tě nechává daleko od cíle
Tam, kde tě vidím běžet opuštěnou krajinou
A pomalu se snáší noc
Hluboko řvou studené vodní proudy
Pod zemí, na které umíráš
Tam, kde tě vidím ležet a čekat
V opuštěné krajině... sbohem.
Svazek květin vadne, když padá do hrobu
Ztrácí světlo, ztrácí váhu, když jde vstříc osudu
Moje starší sestra jde spálit mé šaty a věci
Oheň plane proti Měsíci
Cítím, že se blíží můj čas
Něco se děje nade mnou i pode mnou
Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno
Země chrání mé tělo jako černý sníh
Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září.
M.I., K. II, ž. V, verš 92-122
Mraky
Mraky jsou těžké, mraky cítí svou sílu
Mraky se plíží pomalu ke slunci
A hnijící moře překročí břeh
A světlo tu zhasne na tisíce let...
Mraky jsou mohutné, mraky vládnou prostorem
Mraky se vysmívají mé poděšené tváři
A hnijící moře překročí břeh
A světlo tu zhasne na tisíce let...
Mraky pohřbívají světlo, oživují stíny
Mraky slouží našemu zoufalství
A hnijící moře překročí břeh
A světlo tu zhasne na tisíce let...
Mraky se bezhlučně ubírají svým směrem
Mraky jsou předzvěstí soudného dne
A hnijící moře překročí břeh
A světlo tu zhasne na tisíce let...
Vědomí zla pokrylo celou oblohu
Ducha zla vyzývá mé slepé oči
Nikdy bych nevěřil, že slunce je tak slabé,
Příliš slabé, aby mohlo vzdorovat
Veškeré zlo, které kdy povstalo,
Se inkarnovalo do mraků...
Závrať
Plameny spalují, blíží se k mým očím
Stojím na okraji kráteru a křičím
Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež
Koukám dolů na žhavé proudy
Když se mi hlava náhle zatočí
A necítím tělo a necítím vědomí...
Odletět pryč a zapomenout všechny lži
Chci letět s tebou, dovol mi zavřít oči
Chci být, chci zdrhnout, chci letět s tebou
Z tohoto světa odletět a odumřít jinam
Jako stín chromý stoupám do svahu
Krvácím, teču a brodím se kamením
Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež
Koukám dolů na žhavé proudy
Když se mi hlava náhle zatočí
A necítím tělo a necítím vědomí...
Odletět pryč a zapomenout všechny lži
Chci letět s tebou, dovol mi zavřít oči
Chci být, chci zdrhnout, chci letět s tebou
Z tohoto světa odletět a odumřít jinam
V mém vědomí, v mém jádru, v mém hlasu, v mém řevu
Něco se motá a udušený oheň chrlí kouř
Má duše hoří v ohni a já se ztrácím jako sníh
V mé krvi, v mém egu, všude cítím závrať
Něco se motá a udušený oheň chrlí kouř
Má duše hoří v ohni a já se ztrácím jako sníh
V mé ruce sníh hoří
Prolomím se skrz led a vzdoruji záři
Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež
Koukám dolů na žhavé proudy
Když se mi hlava náhle zatočí
A necítím tělo a necítím vědomí
M.I., K. II, ž. III, verš 39-70
Soumrak
Zapadá slunce, ustupuje přicházející noci
A na vrcholcích hor kolem brzy vzplanou ohně...
Děti zahlédly padající hvězdu, daleko v kopcích umírá pastýř
A starci kolem ohně zpívají dávnou píseň...
Padá listí, ze země stoupá chlad
Z lesů se valí tma a navždy vrací vše do minulosti...
M.I., K. III, ž. XI, 254-259
Doposud nelokalizováno